Nultý den (15 km | 150 m)

Toulat se na kole cestou necestou se všemi potřebnými věcmi je výzva a zábava v jednom. I přes neustále se rozšiřující zájem o bikepacking je komunita závodníků relativně malá a o náhody tu není nouze. Při loňském Bohemia Divide jsem jel velký kus cesty s Matějem a Marcellem. Kromě obdivu k Marcellovi, který jel na gravelu všechny náročné sjezdy včetně kluzkého Ralska. Kromě dobré jízdní techniky je Marcell i šikovný organizátor, který pro rok 2020 připravil první Maďarský přejezd ze západu na východ o délce něco málo přes 1200 km, kam nás i pozval.

Celý rok jsem se těšil, až se do Maďarska podívám, protože doposud jsem tam nikdy nebyl a tohle by mohla být skvělá příležitost prohlédnout si místní krajinu. Plány jsou jedna věc, ale covidová situace nás napínala do poslední chvíle. Dokonce i jízdenky na vlak jsme s Matějem nechávali na poslední chvíli cca týden před startem.

Naštěstí ani jedna země nezměnila pravidla pro vstup a mohli jsme vyrazit vlakem na start do města Szentgotthárd na západě Maďarska. V Brně k nám do vlaku přistoupil Michal Šnajdr, třetí a poslední Čech účastnící se závodu. Měl naplánovanou cestu na start jinudy a tak se naše cesty ve Vídni rozdělily. My jsme s Matějem pokračovali do Sopronu, odkud už jel vlak přímo do Szentgotthárdu. Báli jsme se, jak to bude vypadat s koly, ale naštěstí pro nás bylo na naše dvě ověšená kola dostatek místa. Horší to měli až další, kteří přistupovali, ať už výletníci nebo pár závodníků. Museli se vždy nějak vmáčknout do uličky.

Po cirka 9 h cestování jsme vysedli v příjemně klidném městečku, kde nás hned na nádraží uvítaly první bodance od komárů, kteří, jak nás ujistil místní závodník Janos Kosztin, jsou přemnožení, protože poslední tři týdny jen pršelo. Byť na to moc nevěřím, tak jsem v krámě koupil repelent – hodil se hned v první hospodě, kam jsme společně s Janosem zalezli na večeři. Hned po jídle jsme se přesunuli necelých 7 kilometrů dál k jezeru Haras, kde do 20:30 je možná prezence jezdců.

U jezera už bylo opravdu hodně lidí, ale my jsme se těšili hlavně na Marcella, kterého jsme skoro rok neviděli. Dopřál nám vřelého přijetí, ale bylo vidět, že má spousty práce, tak jsme ho nechali běžet. Ani ostatní z organizátorů neměli problém s angličtinou a tak náš registrační proces proběhl úplně hladce. Vyfasovali jsme nějaké drobnosti od sponzorů závodu, dostali GPS trackery a jediné, co nám chybělo, byla kontrola povinného vybavení, kterou jsme odložili na ráno. Kvůli tomu, že jsme cestu naplánovali na poslední chvíli, tak už bylo veškeré ubytování pryč a museli jsme vzít zavděk přístřeškem vedle startu, kde jsme si začali zvykat na místní komáry.

První den (144 km | 2147 m)

Ráno bylo relativně chladné, ale to jsme ještě nevěděli, jak moc na to budeme v průběhu závodu vzpomínat. Ze včerejška nám chyběla kontrola povinné výbavy, kam patřila spousta věcí, ale třeba taková termoizolační fólie v ní chyběla. Matěj musel upustit od své černé vesty a vzít si reflexní z auta, aby kontrolou prošel. Moje žlutá vesta prošla a výbavy jsem měl ještě víc, než byla nastavená minimální povinná, takže jsem prošel bez problémů.

Nezbývalo než čekat na anglické pokyny k závodu. Už z předchozích diskuzí jsme věděli, že prvních 180 km bude dost blátivých kvůli dešťům, které nezvykle zaplavily srpnové Maďarsko. Deset minut před začátkem si malou skupinku cizinců vzal Marcell stranou a vše důležité nám vysvětlil. Hodně nám kladl na srdce, abychom jeli opatrně a nikdy se zbytečně nezrakvili. To se ostatně snažím splnit vždy a všude. Dostali jsme i pokyny ohledně sbírání kostiček na checkpointech, ze kterých na konci závodu budeme mít náramek HD1200 s barvami z maďarské vlajky.

Postupně jsme se seřadili na startu, kde se skupina 37 jezdců, kteří jedou celou trať, postavila do čela. Věděl jsem, že nechci přepísknout začátek, ale bylo to těžké se uhlídat. Nebyl jsem skoro tři týdny na kole a hrozně mi to chybělo. Zároveň jsem se bál, abych na úsek mezi 80. a 180. kilometrem nedojel někde vzadu a z bahnitých cest se po projetí desítkami jezdců nestaly neprůchozí pasti.

Jelo se mi parádně a jediné, co začalo být náročné, bylo vedro. Chladné ráno vystřídal parný den s teplotami přes 30°C a já musel chtě nechtě zpomalit. Dojel mě Matěj, který byl jen kousek za mnou, a jeli jsme společně. Bohužel ne na dlouho. Na 90. kilometru byl štěrkový sjezd, ve kterém jsem se bavil s trasérem druhé půlky závodu a svou nepozorností jsem procvaknul duši. Jediné štěstí bylo, že jsem se mohl schovat před vedrem pod stromy. Nechal jsem všechny jet a při měnění mě překvapilo, kolik lidí kolem mě prosvištělo. Bylo znát, že je ještě první den a rozestupy jsou opravdu nepatrné.

Cesta pokračovala krásnými vinicemi, ale jak to tak u vinic bývá, kopce nechyběly. Bylo to neustále nahoru dolů a to dost přísně, takže jsem si nedokázal nikde moc odpočinout. U kostela před Zalaistvándem jsem si lehnul asi na 10 minut na lavičku, která byla ve stínu, a koukl jsem se na tracker, kde jsou asi tak kluci. Tracker ukazoval, že na mě mají asi 30 kilometrů náskok, což mi vůbec nepřidalo na morálu, a říkal jsem si, kde jsem na ně tolik ztratil, když jsem kvůli duši měl ztrátu cca 15 minut.

Den se začal pomalu chýlit ke konci a já začínal přemýšlet, kde uložím hlavu. Začal jsem přemýšlet nad nějakým sklípkem, kde by mohli mít i něco k snědku a po skleničce vína bych usnul jako nemluvně. Když jsem zastavil, abych se podíval do mapy, tak mi přišla zpráva od Matěje, že jsou s Michalem v městečku Kisszentgrót, kde je díky dnešnímu státnímu svátku slavnost. Bylo to asi 800 m ode mě. Srdíčko mi poskočilo, protože jsem si myslel, že jsem jel hrozně pomalu a kluci jsou mnohem dál. Naštěstí pro mě tracker ukazoval nějaký nesmysl. Zajel jsem za nimi, dal si klobásky, koupil colu a s plným žaludkem jsme společně odjížděli zpět na již potemnělou trať.

Hledali jsme místo na spaní a chvíli před devátou jsme našli neobydlený sklípek, kde jsme squatovali na terase. Bohužel bylo stále hrozné teplo a zavřít se do spacáku znamenalo uvařit se ve vlastní šťávě, a odkopat se zase přijít o litry krve díky krvežíznivým komárům. Michal se projevil jako zkušený závodník, který jel loňský Five peaks 500, a díky tomu měl s sebou proti komárům doutnající spirálu. Skvělý vynález!

Druhý den (180 km | 2779 m)

Ráno se mi vůbec nechtělo vstávat, protože bylo trochu chladněji a dalo se příjemně spát. Ale závod je závod a tak jsem dodržel plánovaný budíček v 5:00. Klukům ranní rituál trval déle než mě, ale já se aspoň kochal východem slunce a jedl ještě hrozně kyselé jablko z vedlejšího stromu.

Nechápu, že se ráno tak strašně ochladilo, ale při sjezdu jsem klepal kosu. Kluky jsem musel nechat u pítka, kde čerpali vodu a Michal pral věci, protože jinak bych asi umrzl. Oproti vedru to bylo vlastně příjemné, jen se mi nechtělo hledat teplé oblečení, protože mi bylo jasné, že jen co se sluníčko prodere skrz ranní mlhu, tak bude znovu vedro.

Brzo se opravdu vedro zase udělalo, ale to už jsme byli u prvního checkpointu, kde na nás čekala s úsměvem Marcellova přítelkyně. Mohli jsme si tu dát sušenku, Red Bull, vzít náhradní duši všemožných rozměrů. Potkali jsme tu další dva závodníky, z nichž jeden prý přijel o půlnoci, ale vyspával až do 9 h ráno. Na rozhledně jsme si vzali první korálek, pokochali se výhledem na nekonečné lesy s Balatonem v pozadí a frčeli dolů. Sjezd byl krásný, ale dost kamenitý, takže jsem se dole cítil jak naklepaný řízek.

Co by to bylo za výlet do Maďarska bez koupačky v Balatonu. Všichni nás strašili, že přístup do Balatonu je buďto zarostlý nebo placený a že se tam nedá dostat. Projeli jsme sice bránou, kde byla kasa, ale ráno zavřená. Koupačka nás zbavila soli z předchozího dne a celkově dost osvěžila. Ztratili jsme tím cirka hodinu, ale ani jeden nejedeme na bednu.

Svěžest z koupání vyprchala asi po deseti minutách jízdy na slunci, a bylo ještě větší vedro než včera. Rozhodli jsme se, že to zapíchneme v první rozumné hospodě, kterou potkáme, a největší vedro přečkáme s jídlem. V Kővágóörs jsme zalezli na zahrádku celkem luxusní restaurace a poslali zprávu Michalovi, kde sedíme. Odpovědí nám přišla fotka roztrhlého pláště. Nejspíše kvůli malé průchodnosti a včerejšímu blátu, které zaschlo spolu s kamínky ve vidlici, se Michalovi prodřel plášť. Jakmile dorazil, tak začal řešit, kde ho koupí a kam s tím dojede. Bohužel kvůli lehce atypickému plášti 650B s hladkým vzorkem si Michal nemůže moc vybírat. Asi i vzhledem ke své situaci se rozhodl v restauraci ještě pobýt a my s Matějem jeli dál.

V jednom ze sjezdů jsem byl zase pomalejší, a když jsem dojel dolů, viděl jsem skupinu asi sedmi lidí, jak postávají u položených kol. Dost ve mně hrklo, že se tam něco stalo. Naštěstí když jsem přijel a vyplašeně se ptal, zda je vše OK, tak mi bylo řečeno s plnou pusou, že ano, že se tu jen zastavili na zralé víno. No neodolal jsem a s chutí se zakousl do sladkých hroznů. Chvíli jsme se skupinkou pokračovali, ale jízda v tolika lidech je opravdu pomalá. Jen než si všichni natočí vodu z hydrantu, tak to trvá věčnost.

Trhli jsme se a pokračovali sami. Už se zase blížil večer a my měli vyhlídlý přístřešek uprostřed lesů. Nejdříve nás dojel jeden závodník, který si stěžoval na bolest nohou, ale z rozbitého sjezdu valil hlava nehlava, takže to buďto nebylo tak zlé, anebo to naopak chtěl mít co nejdříve za sebou. Když už jsme za šera stoupali po parádní stěrkové lesní cestě, dojeli jsme chlapíka v bílém tričku, které mu bylo krátké. Říkal, že nemá žádné věci na spaní a bydlí v ubytování. Bohužel pro něj si moc dobře nenaplánoval trasu, a tak ze včerejška na dnešek dojel až ve dvě ráno a dneska to má taky ještě minimálně dvě hodiny do plánovaného ubytování. Utvrzuje mě to v tom, že být závislý na ubytování je naprd, buďto se ženete, abyste dojeli včas, nebo naopak dojedete někam brzo a nepokračujete dál. Spacák je vážně osvobozující!

U přístřešku jsme se s chlápkem rozloučili a šli se ubytovat. Byl jsem rád, protože jsem dojel dost na krev s hlaďákem. V přístřešku byl skřítek, jak jsem nazval závodníka jménem Keller. Byl malý, měl dlouhé vousy a taky ukrutnou sílu. Na to, kolik vybavení (stan, vařič,…) vezl, tak měl do kopců vždy neuvěřitelně dobré tempo a nedokázal jsem ho nikdy předjet. Jede taky celou trasu, ale chce si v Budapešti dát den volna. Chápu, že představa dojet domů, zkulturnit se, najíst se a pořádně vyspat je fajn, ale asi by se mi pak vůbec nechtělo na kolo znovu sednout.

Třetí den (212 km | 2678 m)

Ráno se mi kluci smáli, protože jsem začal chrápat a pravděpodobně usnul asi 10 vteřin poté, co jsem zalehnul. Nebyli tam komáři a bylo příjemně chladno, takže jsem se vyspal opravdu parádně! Vedle přístřešku byla i kadibouda, takže ranní potřebě bylo učiněno za dost. To je mimochodem luxus, protože jsou zde opravdu výborně zařízení na nějaké puťáky. Přístřešky jsou časté, kadiboudy jakbysmet a hlavně ve skoro každé vesnici máte modrý hydrant s pitnou vodou.

Ráno bylo zase chladné, ale sjezd byl rychle za námi a díky podrobnému itineráři skřítka jsme věděli, že dole ve vesnici by měl být otevřený krámek, a taky že byl. Matěj otočil kolo vzhůru nohama, aby natekl olej do správných míst ve vidlici, která mu přestala správně pracovat, a já se mezitím ládoval čabajkou ke snídani. Doplnil jsem energii i zásoby a vyrazili jsme směrem nahoru na Kőris-hegy, kde je radar ve výšce 709 m n. m. a zároveň druhý checkpoint. Stoupání bylo dlouhé, ale po asfaltce se to jelo náramně. Checkpoint se nacházel na rozhledně vedle radaru, kde spala spousta lidí, ale ani jeden ze závodníků, pouze pěšáci, kteří si vyšli na přechod hřebene.

Cestou dolů jsme letěli, ale poté následovalo pár kilometrů v písku, kde jsem se hodně trápil. Úzké relativně hodně nafoukané pláště mi plavaly a ve spojení s mou písečnou technikou to vyústilo ve dva pády. Oba naštěstí v malé rychlosti, ale musím říct, že hned co jsme ve vesnici Fenyőfő dojeli na silnici, tak se mi ulevilo. Na hřbitově jsme doplnili vodu a Matěj se rozhodl přeprat oblečení. Já jsem pomalu pokračoval dál po červené turistické nádherným údolím do Zircu. V údolí byl příjemný chládek a spousta brodů. Zatím asi nejhezčí kus přírody, kterým jsme jeli.

Do Zircu jsem dojel ještě stále bez Matěje, ale nechal jsem se zlákat místní cukrárnou, kde jsem si dal švestkovou a nutellovou zmrzku. Byla výborná a spolu s posezením ve stínu to bylo příjemné osvěžení. Ano, tušíte správně, bylo už zase ukrutné vedro a každý úsek, který jel lesem, byl takovým mým vysvobozením. Jeli jsme sice kolem přehrady, ale koupat jsme se nešli, protože to nemělo cenu. Za deset minut osvěžení ta hodina pauzy nestojí.

Zase jsme dojeli skřítka a ve městečku Bodajk i Balasze a Vincenta. Vincent na závod dojel z Francie po vlastní ose. Všechny nás na vrcholu křížové cesty čekalo překvapení v podobě rodiny, která nám všem fandila, a co víc, měla i ledovou vodu s citronem. To byla taková vzpruha! Později jsme se dozvěděli, že syn té paní je na trati někde za námi, ale rozhodli se, že budou fandit všem. Bylo to moc milé.

Stejně jako včera jsme s Matějem to vedro chtěli přečkat někde u jídla a pošetřit večerní čas s příjemnější teplotou na jízdu. V jedné hospodě nevařili, a tak jsme zapadli do pizzerie, kde dokonce měli i celkem typická maďarská jídla. Matěj si dal sladkou studenou polévku, která mohla být spíš dezertem, a já jsem měl po dlouhé době velké oči a kus jídla jsem dokonce nedojedl. Hrozně nerad vyhazuji jídlo, ale teď mi to přišlo lepší než se přežrat a na kole trpět. V krámě jsme doplnili zásoby a já objevil něco, co připomínalo naší Vincentku. Po ochutnání tomu tak opravdu bylo, ale troufám si tvrdit, že to je taková Vincentka na druhou. Šíleně slaná, a to až tak, že jsem měl po napití v puse úplně vyschlo. I přesto jsem si říkal, že je asi dobré doplnit minerály, a jen jsem to v bidonu trochu naředil obyčejnou vodou.

Cesta příjemně ubíhala, projížděli jsme územím, které vypadalo jako bývalé vojenské cvičiště. Následně byly zase písčité úseky, kde jsem hodil tlamu při vyhýbání se skupině turistů. Byl jsem rád, že jsem u toho neohnul páky, protože to už nebyl úplně elegantní pád. Náš plán byl dojet do Taty a tam se někde ubytovat. Když už jsme za tmy do města přijížděli, tak na nás asi 3 kilometry před tamějším třetím checkpointem vyskočil neosvětlený zelený mužík. Když zjistil, že s maďarštinou si u nás nevystačí, zapojil pantomimu a naznačoval nám, že tam má druhého kolegu, který tam loví. Snažil jsem se mu vysvětlit, že nemůžeme jet jinudy, a ať zavolá svému kolegovi a se střelbou počká. Bohužel byl neoblomný, asi kdybych u něj nezastavil, tak jsme projeli, protože když jsme to hned volali Marcellovi, tak říkal, že jiný závodník chvíli před námi projel. No nic, museli jsme to vzít oklikou přes dost rušnou silnici. Moc dobrý dojem jsem z maďarských řidičů neměl a hlavně ten pocit, když jedete dlouho přírodou a najednou se ocitnete na okresce, kde kolem vás lítá jedno auto za druhým. Nic příjemného! Udělali jsme si tedy asi 11 kilometrů zajížďku a začali vymýšlet, kde přespíme. Kvůli čtvrtečnímu státnímu svátku bylo všude plno a začali jsme se uchylovat k možnosti, že zavolám svému kolegovi z práce, který v Tatě bydlí. Sice by to bylo na hranici pravidel, ale už jsme byli lehce zoufalí. Kolega mi to nezvedal a tak jsme zkoušeli i nějaké náhodné lidi, ale většina z nich byli dost navátí a nikdo pro nás neměl řešení.

Blížil se déšť a my se rozhodli, že z Taty, která beztak paří, a pořádně bychom se zde nevyspali, odjedeme. Doplnili jsme na Shellce zásoby v podobě coly s bagetou a vyrazili do kopce na vyhlídnuté místo k přespání, které se nacházelo v arboretu Neszmélyi. Kopec to byl celkem přísný, ale zároveň to po silnici rychle odsejpalo a provoz byl minimální. Poslední dva kilometry byly dost technické, a když jsme dojeli k arboretu, tak nás čekala jen zavřená obrovská dřevěná brána. Naštěstí nebyla zamčená a přístřešek byl vskutku veliký a hlavně se stříškou.

Čtvrtý den (149 km | 3054 m)

Budíka jsme měli už na 4:45, ale stejně jak v noci, tak pršelo ještě i teď. Odložili jsme tedy budíka o půl hodiny a opravdu se vyčasilo. Nebyli jsme jediní, kdo zde spali, protože ráno jsme viděli někoho odcházet. Trochu jsme se báli, aby to nebyl nějaký správce a nebyl na nás naštvaný, ale už by to bylo jedno, když stejně odcházíme. Cesta byla krásná a taky jsme dojeli Vincenta. Potkali jsme se v krásném suťovém lese, kde podle mapy byl celkem slušný padák dolů. Kromě nádherného trailu jsme viděli i stádo jelenů. Trailík se vinul mezi kameny a v jednom místě měl opravdu dost slušný sklon, který jsem si s naloženým kolem netroufl sjet. Bylo to dobře, protože i přes to, že jsem se rozhodl ho jít, jsem to málem neubrzdil. Nohy se mi rozběhly a nebýt volného prostoru na doběh, tak by to skončilo určitě pádem. Po sjezdu jsme s Matějem zastavili u hřbitova a já musel vyměnit destičky. Vezl jsem už jeté (v tu chvíli měly za sebou cca 2100 km) a další podobný sešup by nedaly.

Další část trasy byla úchvatná výhledy. Honila se kolem nás neustále bouřka, ale sem tam skrz černé mraky vykouklo slunce a umocnilo tak dojem z překrásné zvlněné krajiny. Musím říct, že spolu s nádherným ranním trailem je tohle další úchvatné místo, které paří do těch nejhezčích na trati. Cesta mezi poli, po hřebenech s úzkými cestičkami a přírodním charakterem Českého středohoří. To je zaručeně krásná kombinace.

Chtěli jsme to napálit do Budapešti, kde je cíl polovičního závodu a zároveň náš čtvrtý checkpoint. Vzhledem k počasí, kdy nebylo vedro, se nám jelo parádně a rozhodli jsme se, že si pouze nakoupíme a oběd vynecháme, abychom ušetřili čas, a snad si místo něho dáme někde dobrou večeři.

Jelo se nám náramně. Po vedrech bylo dnešní počasí příjemnou změnou. Pouze cesta do Budapešti byla taková neslaná nemastná. Byla sice plná kopců, ale vše bylo v lesích a bez jakékoliv satisfakce v podobě výhledů na vrcholech. Sjezdy byly prudké, a byť byly lesy krásné, tak byly stále stejné a moc nás ten úsek nebavil. Ještě že ráno jsme zažili ty krásné chvíle, jinak bych dnešek musel prohlásit za nejslabší den, co se trasy týče.

To, že jsme kousek před Budapeští, jsme kromě GPS poznali i díky mnohem více lidem na cestách. V jednu chvíli se k nám přidala hezká bikerka na štěrkoletu, která oproti nám jela dost rychle. Chytla se za Matěje a ten, jak jsem se později dozvěděl, si myslel, že jsem za ním já a že ho chci uhnat. Já to sledoval zpovzdálí, protože jsem jim dvěma nestačil. Vtipný byl moment, kdy se naše cesty rozpojily, a Matějovi došlo, že za ním nejedu já. Na cestě byla spousta kaluží a v jednu chvíli i jedna obrovská, která nešla bez šplouchance projet. To slečna nedala a našla si cestu lesem, kde bahno nebylo.

Do polovičního finiše na Elizabetině vyhlídce to bylo zatraceně do kopce. Matěj se těšil, jak pojedeme dolů nějakým trailem, kterých tady bylo dost, a já jsem naopak doufal, že trasa povede po asfaltu, abych odpočinul rukám. Když jsme vydupali poslední závěrečný stoupák se snad 20 %, tak nás tu čekala spousta lidí. Kromě polovičních finišerů i Marcell a mediální štáb. Jeden chlápek, který dělal rozhovory se závodníky, se nás zeptal: „Kde budete spát?“ To jsme vůbec nevěděli, takže jsme se ho na oplátku zeptali, zda o něčem neví, protože z mapy žádné přístřešky v přírodě nebyly a ve městě jsme spát nechtěli. Chvíli přemýšlel a pak řekl, že vůbec neví, ale že má známou, kousek za Budapeští a ta o něčem určitě bude vědět. Po chvilce volání nám předal telefonní číslo na Katicu, které se můžeme ozvat.

Byť to na vyhlídce bylo fajn, tak nastal čas se posunout dál. Cesta dolů byla neuvěřitelná, takové kopce ve městě jsem zažil snad jen v Bad Gasteinu, ale to je alpské město! Vzhledem k tomu, že jsme neměli oběd, jsme si chtěli dát něco dobrého k večeři, a tak jsme si našli přímo na trase Buldog bar, který měl dobré recenze, a při čekání na jídlo se rozhodli zavolat Katice, která možná bude mít nějaké ubytování.

Matěj tedy zavolal Katice, která o nás věděla, ale k našemu překvapení říkala, že o ubytování neví, ale můžeme přespat u ní doma. No nabídky jsme využili a řekli jí, že kolem deváté bychom u ní mohli být. Cestou už se setmělo a poslední kilometry byly za svitu Luciferky celkem výživné. Vůbec jsme nevěděli, do jakého baráku jedeme a zda to není hloupé takhle někoho v noci přepadnout. Ujišťovali jsme se s Matějem navzájem, že když to sama nabídla, tak to nebude problém. Jakmile jsme dojeli do Pilisborosjenő, zadali jsme si adresu do navigace a trochu se zděsili. Vesnice byla zařízlá v údolí a barák, kam směřujeme, byl na úplně nejvyšším konci vesnice. Bylo to asi 100 výškových metrů navíc, a když jsme dojeli na místo, tak jsme viděli číslo popisné 43 a 47, ale 45 nikde. Voláme tedy Katice a ta nás ujišťuje, že přesně ta cesta mezi baráky je správná a zavede nás do cíle. Vystoupáme tedy posledních 20 výškových a už nás vítají dva štěkající psi a Katica. Krásná žena s úsměvem na tváři vítá dva smradlavé cyklisty uprostřed noci. Necháváme kola a boty venku a s mírným ostychem jdeme do luxusní vily za Katicou. Nabízí nám všechno, co můžeme jen potřebovat, a na chvíli usedáme společně ke stolu. Bavíme se o všem možném a nám vyrazí dech, že Katica se dvakrát zúčastnila olympijských her jako moderní pětibojařka. Chová se k nám velmi mile, ale my jsme po celém dni dost unavení, a tak se omlouváme a jdeme využít koupelny a rychle na kutě. Chtěl jsem si přeprat v koupelně cyklo hadry, ale bylo mi hloupé v té krásné čisté koupelně nějak nadělat. Matěj tedy prohlásil, že se zeptá, zda by nešlo ty naše věci vyprat. Šlo! A co víc, dokonce má Katica kombinaci se sušičkou, takže budeme mít ráno věci snad i suché.

Kdo by to byl řekl, že budeme po čtyřech dnech spát v peřinách u bývalé olympioničky.

Pátý den (163 km | 3257 m)

Ráno jsme domluvení, že vstaneme v 5 h. Hned za dveřmi na nás čeká koš s vypraným voňavým prádlem. Je to paráda se obléct do odsoleného oblečení. Katica nás jde vyprovodit a možná ani netuší, jak moc jsme jí vděční. Původně jsme se chtěli odvděčit nějakým tím forintem, ale už včera při pohledu na tu vilu nám to přišlo jako směšný nápad. Vymyslíme nějaký děkovný balík, který pošleme z Čech.

Vyjíždíme a vracíme se zpátky na trasu. Je krásný východ slunce a my potkáváme Vincenta, který zrovna vylezl ze stanu. Dáváme se do řeči a trochu si stěžuje, že někdo před námi spal u sebe doma, a ptal se nás, kde jsme to zapíchli. Pověděli jsme mu celou historku a po ujištění, že to nebylo plánované, nám možná jen trochu záviděl, ale neměl na nás pifku, že bychom porušovali pravidla.

Nikde se moc nezastavujeme a jedeme až do Višegrádu, kde musíme přes Dunaj přejet přívozem. Snídani si tedy dáme buďto na levém, nebo na pravém břehu podle toho, jak nám přívoz pojede. Od hradu Várhegy sjíždíme dolů a koukáme po nějakém výhledu na Dunaj. Až v jedné zatáčce je vyhlídka, kde stavíme, a vzápětí na nás křičí kameraman, kterého jsme si do té doby nevšimli. Ptám se, zda mám projet tu zatáčku ještě jednou a prý ano. Těch pár výškových metrů za to stojí a jemu ten záběr snad pomůže. Dává se s námi do řeči a díky němu víme, že přívoz jede za cca 20 minut, což je ideální čas na to si dát nějakou snídani ve Višegrádu. Míjíme pekárnu a rozhodujeme se tam zastavit. Mají samé dobroty a já nevím, co koupit dřív.

U pekárny nás dojel Vincent, který nás prý od rána stíhal. Vypadá to, že chce dojet rychleji než my. Rozhodujeme se dojet raději na přívoz a sníst si pečivo tam, protože na internetu ukazují místo 9:45 už 9:35 a byla by škoda čekat další hodinu. Nakonec se ukazuje, že správný čas je opravdu ve tři čtvrtě, ale to nám nevadí. Kameraman nás zlanařil na posezení v hospodě na druhém břehu v Nagymarosu, kde chce pořídit nějaké další záběry do videa o závodě.

Po posezení vyrážíme dál a víme, že nás čeká nejprudší stoupání z celé trasy. Celých 30 %! No hezky to Dunaj za ta tisíciletí vytvořil. Matěj hrdinně jede, já zbaběle sesedám a netrápím své 42×42 převody.

Celý den se naháníme s Vincentem, se kterým i stoupáme na pátý checkpoint na vrcholu Hagi-Hidek-hegy (864 m n. m.). Cesta nahoru byla nejdříve po asfaltu, ale s přibývajícími metry přibývalo i štěrku a kamení. Byl jsem rád, že se Matěj s Vincentem bavili a já si mohl jet pohodu za nimi. V situaci, kdy kopec sotva ušlapu a ještě jsou tam velké volné kameny, tak mi síly na nějakou rozpravu nezbývaly. Těšili jsme se na vrchol, kde měla být chata a snad by nám mohli ještě něco uvařit.

Když jsme dojeli nahoru, tak už tam bylo jedno kolo. Těšili jsme se tedy na gáblík, ale po vstupu dovnitř jsme narazili jen na Balazse, který ve zbídačeném stavu ležel na lavici. Prý má střevní problémy a nemůže nic jíst. Hospoda byla zavřená a jen nechali otevřené dveře dovnitř jako útulnu. Odskočili jsme si na záchod, doplnili vodu a pojedli něco málo ze zásob.

Chata bez občerstvení nám udělala čáru přes rozpočet, takže jsme ihned po sjezdu zapadli do prvního krámu, který byl po cestě. Šel jsem do krámu hladový, takže podle toho taky ten nákup vypadal. Zároveň jsem nabral něco do zásob, protože obava z dalších zavřených hospod a krámů mě děsila víc než ta porce kilometrů, co nám ještě zbývá.

Postupně se míjíme s Balazsem i Vincentem. Cesta se začíná zase vlnit a na dost místech je i hodně bahna, které se mi stává v jednom místě osudným. Úzká lesní cesta obklopená stromy, kde byly louže po obou stranách, a jediná cesta skrz byla blátivým prostředkem. Takových míst jsme už projeli nesčetněkrát, ale moje ruce už neslouží tak dobře jako na začátku, přední kolo se mi seklo ve vyjeté koleji a já začal padat. Podařilo se mi naštěstí vycvaknout nohu a do louže nespadnout celý. Pravá noha mi zajela pod hladinu a zanořila se do řídkého bahýnka. Levou nohou jsem chvíli balancoval, ale během chvilky jsem věděl, že pokud nešlápnu do louže i levou, tak ten balanc nechytím. No co vám budu povídat, obě boty durch a plné smradlavého bahna. Když jsem si trochu zanadával a oklepal největší kusy bahna, sedl jsem na kolo a trochu rozladěný pokračoval. Čekalo mě bohužel ale druhé nemilé překvapení. Ve chvíli, kdy jsem chtěl zkontrolovat trasu, tak jsem zjistil, že nemám na čem. GPSka byla fuč. Musel jsem si ji vykopnout při tom balancování v kaluži! Vracím se na místo, ale GPSka nikde. No nezbývá než začít prohledávat kaluž. Po chvilce šmátrání jsem ji našel a funguje! Byl jsem na sebe naštvaný, ale zároveň jsem měl radost, že mám vše a můžu pokračovat, byť s trochou bahna navíc.

Chvíli poté, co jsem se vyválel v kaluži, začíná pršet. Déšť je intenzivnější a já si říkám, že pokud opravdu bude lejt jak z konve, tak mi aspoň nebudou vadit úplně durch boty, které jsem si umyl od bahna u hřbitova. Chvíli prší málo, pak zas hodně, ale oproti Vincentovi nezastavujeme a jedeme dál. Začíná se taky smrákat a my hledáme nějaké útočiště. Rozhodujeme se zastavit ve vesnici Szanda, kde si dáváme pivo a limču a k tomu zmrzku. Nějaká parta nás varuje, že je to tu nebezpečné, a nabízí nám ubytování u nich v kempu, kde, jak jsme pochopili, mají nějaký tábor. S díky odmítáme a doufáme, že přespíme na rozhledně Sasbérci kilátó. Bohužel při hledání fotek na Googlu zjišťujeme, že se nejedná o dřevěnou rozhlednu, jako byly všechny doposud, ale je to kamenná stará rozhledna, která bude asi zavřená. No stejnak se vydáváme dál a těšíme se na kopec, protože se dost ochladilo a v klesajících úsecích nám doslova drkotají zuby.

U rozhledny nacházíme parádní přístřešek, kde se dva pohodlně vyspíme. Během hodiny, kdy už spíme, dorazí další tři závodníci a složí hlavu, kde se dá. Měli jsme kliku, že jsme sem dojeli včas.

Šestý den (201 km | 3576 m)

V noci se spalo krásně. Bylo chladno, díky větru nebyli komáři. Jedinou vadou na kráse bylo moje zažívání, které mě ve dvě ráno vyhnalo ze spacáku, a stejně tak hned po budíčku, který jsme měli na 4:45. Raději jsem si dal dvojitou dávku Endiaronu a doufal, že se to spraví. Není nic horšího než běhavka, kdy v sobě nic neudržíte, trpíte dehydratací a nemáte z čeho brát energii. Díky brzkému vstávání jsme si mohli vychutnat parádní východ slunce.

Chtěli jsme si někde koupit snídani, ale kvůli tomu, jak je brzo, jsme minuli nějaké nadějné krámy, které měly ještě zavřeno, a poté jsme projížděli jen malými vesničkami, kde nic nebylo. Až v jedné jsme narazili na hospodu, která měla už v 6 h ráno otevřeno, a kromě nás tam bylo i pár místních, kteří si dávali štamprle. No proti gustu… My si koupili jen nějakou půllitrovku sladkého pití a dívali se na místní psy, jak nahánějí auta. Myslím si, že pokud s tím nepřestali, tak už touhle dobou nemůžou být mezi námi. Jejich kaskadérské kousky, kdy běží podél jedoucího auta, ale sem tam ho i předběhnou, mi nedělaly dobře. Cesta po silnici ubíhala rychle a jedeme až do většího městečka Nagybátony, kde určitě bude nějaký obchod otevřený. A opravdu byl, jen jsem prvně omylem vlezl do domácích potřeb a krmiva pro domácí zvířata. Granule jsem nechtěl, a tak jsme se ihned odebrali do vedlejšího obchodu, kde už měly i něco dobrého k snědku.

Z tohohle městečka to bylo už jen do kopce. Čekal nás totiž nejvyšší vrchol Maďarska, 1014 metrů vysoký Kékes. Pro někoho by cesta do kopce mohla být nudná, ale já si ji užíval. Vystřídali jsme všechny možné povrchy od kočičích hlav přes lesní cesty až po lepší nebo horší asfalt. Teplota byla příjemná a sem tam se naskytly parádní výhledy! A co cyklistické srdíčko potěší, byl profil trati. Neustálé mírné stoupání, kde se dalo držet průměr kolem 20 km/h, to pak cesta odsejpá.

Ani jsme se nenadáli a čekal nás závěrečný poměrně strmý závěrečný úsek na Kékes. Předjel nás nějaký žiletkář, který na kopci trénoval, ale na to, že jsme jeli na těžko, tak nebyl o tolik rychlejší. Byl to šok se zase setkat s tolika lidmi a mačkat se na vrcholu v kantýně. Pořádně jsme se najedli, protože jsme věděli, že nás čeká cca 30 kilometrů z kopce, a to by byla škoda se nenajíst víc než normálně.

Sjezd se nejdřív motal lesními cestami, ale pak se připojil na asfalt a náramně to frčelo. Hlavně bez drncání, což ocenily nejvíc moje dlaně a zápěstí. Celkově musím říct, že druhá půlka trasy mi sedla víc než ta první. Výjezdy byly dlouhé a pozvolné a sjezdy zrovna tak, takže bylo možné si při dobrém povrchu i odpočinout. Zatímco v první půlce to bylo vše prudké a někdy mi přišlo, že je to na trase jen kvůli tomu, aby Marcell dokázal, že Maďarsko není placka. Po sjezdu jsme v městečku nakoupili zásoby na večer a další snídani a valili dál.

V horách jménem Bükk mountains jsme se trochu báli o vodu. Byl to jediný úsek na trati, kde podle propozic nemělo být celých 50 kilometrů možnost doplnit vodu. Přípravu jsme tedy nepodcenili a nabrali dostatek vody do bidonů i do flašek bokem, které jsme tak porůznu připevnili nebo vezli po kapsách dresů. Při každé možnosti doplnit vodu jsme neváhali a doplnili i třeba jen pár deci. Když už jsme takhle doplňovali asi popáté, přišlo nám to divné a přestali jsme věřit propozicím. Jak jsme se později dozvěděli, tak se trasa na poslední chvíli v této oblasti změnila a tím přibylo i víc možností doplnit vodu.

Trasa nám ubíhala a my začali přemýšlet, kam tak dnes dojedeme. Sedmý, předposlední checkpoint nebyl tak daleko, ale už nezbývalo moc světla a ani jsme nevěděli, jaká bude náročnost budoucích kilometrů. Zastavili jsme tedy ve vesnici Felsőtárkány, kde jsme stihli 15 minut před zavíračkou cukrárnu, kde nám paní připravila skvělé domácí vafle. Sice to trvalo dost dlouho, ale tipuji, že už měla chudák vše sklizené a kvůli nám to musela znovu umazat. V mezičase jsme se dívali na trasu, která se nezdála být tak náročná, ale rozhodli jsme se, že pokud bude přístřešek asi 8 kilometrů před vrcholem vypadat dobře a nebude na něj vidět ze silnice, tak se vyspíme raději před checkpointem. Ono vstávat ráno do zimy a rovnou vyrazit z kopce není nikdy dobrý nápad.

Kousek před zamýšleným spaním prověřila trasa naše lezecké schopnosti, kdy cirka půlkilometrový úsek byl absolutně nejetelný a při tlačení kola jsem skoro líbal představec.

Spaní vypadalo dobře, byť bylo znát, že se na něm už doslova podepsala snad půlka Maďarska. Venku byla zase kadibouda, která sice neměla dveře, ale jak poznamenal Matěj, aspoň případně vidíte další závodníky.

Sedmý den (209 km | 2964 m)

Ráno jsme vstali zase před pátou, abychom toho dnes hodně stihli. Dojet do cíle není nereálné, byť to je něco málo přes 200 kilometrů. Bylo dobře, že jsme zůstali pod kopcem, protože byla největší kosa, kterou jsme zatím v Maďarsku zažili. Věděli jsme, že Vincent se v noci ubytoval na checkpointu. Samozřejmě v době, kdy jsme do checkpoint dorazili, už tam nebyl, ale to ničemu nevadilo. Horší byl sjezd, který byl zase ukrutně dlouhý, a chvíli jsem měl pocit, že jsem přimrznul k řídítkám. Nejhorší to bylo v první vesnici před přehradou, kam se slil veškerý studený vzduch z celého Maďarska a bylo kolem 5°C.

Za přehradou jsme začali naštěstí zase stoupat a já začal pomalu rozmrzat. Úplně jsem cítil, jak ty klouby a svaly nefungují tak, jak mají. Potřeboval jsem se zahřát a dostat tělo na provozní teplotu.

Dojíždíme Vincenta, který na svém brutálně těžkém cestovním kole nemá na silnici přeci jen dobrou aerodynamiku. Zato nám s Matějem to frčelo, já v zapadlý v beranech a Matěj na hrazdě. V jeden moment jedeme všichni tři takovou malou týmovou časovku. Kdyby ta silnice, která vedla po rovině nebo mírně z kopce, neskončila a pokračovala až do cíle, tak jsme tam za tři a půl hodinky. Baví nás to, střídáme se v udávání tempa a chvílemi se úplně euforicky smějeme. Vincentovi v jedné vymetené díře upadá světlo, ale ihned mává rukou, že máme pokračovat, že ho už nepotřebuje a že bylo beztak k ničemu. V některých závodech je jízda v háku zakázaná, ale Marcell nic takového nezakázal a myslím, že kór u nás, kteří nejedeme závodní tempo, je to OK, když se takhle chvilkami odreagujeme a zmizíme z rušných cest co nejrychleji.

Vincent se od nás odděluje a tak pokračujeme s Matějem zase sami. Cesta se z asfaltu odebírá na šotolinu a už vidíme i poslední kopce, které se mezi námi a cílem tyčí jak neprostupná hradba. Cesta rozhodně neubíhá tak rychle jak na silnici, ale zase je o to krásnější. Moje ruce jsou sice už po šesti dnech v sedle dost rozbité a každý otřes je nepříjemný, ale pocit, že bychom ještě dnes mohli a měli dojet do cíle, mě žene kupředu.

Krajina je tu na východu Maďarska sice krásná, ale dost chudá. Projíždíme cikánskými osadami, kde baráky připomínají spíš ruiny, které se za pár okamžiků musí zřítit. Je to zvláštní, protože už při vjezdu do vesnice víte, že je něco jinak, že ta vesnice o pět kilometrů zpátky byla vlídnější a z nějakého důvodu prosperující, zatímco tady chcíp pes. Sice jsou všude lidé, ale tak nějak se poflakují kolem baráku, který má místo dveří závěsy, střecha vypadá jak vlnobití a za děravým plotem štěká velký nevraživý pes. Byl to pro mě první zážitek s takto chudými vesnicemi, kterých je dost i na Slovensku, ale já je znám pouze z fotek Kratochvíla.

My se už každopádně dostali do fáze, kdy nám do cíle zbývá asi tolik kilometrů, jako když se jedete projet na běžnou vyjížďku. Cestu nám zpříjemňovalo ovoce, které rostlo podél trasy, a tak nebyla nouze ani o broskve či nektarinky.

Začínal jsem nenávidět každý kamínek či nerovnost na cestě. Moje zápěstí a hlavně dlaně už opravdu protestovaly. Přestával jsem cítit konečky prsteníčku a malíčku na levé ruce. Nezbylo než doufat, že to nějak do cíle doklepu a ruce si budou moci odpočinout.

Cesta nás vedla kolem dvou hradů, z nichž Régec, který byl druhý v pořadí, jsme jeli i nahoru, odkud byl celkem hezký výhled. Co už nebylo tak pozitivní, byla moje procvaklá duše při jízdě na hrad. Vůbec jsem netušil, kde jsem ji mohl cvaknout, ale zároveň jsem věděl, že ruce už mě tak dobře neposlouchají a musel jsem jet tedy ještě opatrněji než doposud. Matěj mě v tom nenechal a zůstal se mnou i přes výměnu duše. Z Régecu by se to podle mapy mohlo zdát jako pohoda. Necelých 40 kilometrů do cíle s decentním převýšením a cca 4 hodinami do setmění.

No jak už to tak bývá, traséři těchto závodů jsou masochisti a poslední kilometry vám rozhodně nedají zadarmo. Cesta nebyla nikterak náročná, ale po 1200 kilometrech v nohou byly kamenité cesty za trest. Velké volné kameny jak ve stoupáních, tak sjezdech vše zpomalovaly a korunu tomu nasadila chyba v mapě, kdy trasa vedla z křížení cest dolů a poté prudce napříč hustými vrstevnicemi nahoru. Chvíli jsme váhali, zda to je či není chyba, zda se nám chce šlapat do kopce plného ostružiní, nebo se vrátíme o pár výškových metrů dál a pojedeme po cestě. Vzhledem ke zkušenostem z Loudání jsem byl pro dodržet trasy a kopec si vyšlápnout. Jak jsme ale v cíli zjistili, byla to past na české cyklisty, kteří jsou na podobné nesmysly zvyklí. Ostatní nepřehlédli ve whatsupové skupině, že je v daném místě chyba, a jeli po té správné cestě. No nadávali jsme jak špačci, ale když jsme se konečně vydrápali na vyšší cestu, tak tam na nás čekaly aspoň sladké ostružiny.

Skoro každý sjezd byl kamenitý a já jsem byl vděčný Matějovi, že na mě dole vždy počkal nebo pokračoval pomalým tempem vpřed, abych ho mohl dojet. Už jsem si ve sjezdech nevěřil, protože ruce fungovaly se zpožděním a párkrát jsem musel uprostřed sjezdu i zastavit a vyklepat, abych vůbec v pořádku dojel. Aby toho nebylo málo, tak nás 10 kilometrů před cílem dostihl brutální plavák, před kterým jsme se naštěstí stihli schovat v autobusové zastávce. Moc nadějí, že dojedeme suchý do cíle, jsme si nedávali, ale přesto jsme chvíli počkali a nechali přejít aspoň to nejhorší.

Čekal nás poslední kopec, během kterého se setmělo, a tak jsme ještě naposledy zapnuli čelovky a po kluzkých kamenech a blátivých cestách jsme doslova doklouzali do Sátoraljaújhely, města, které doteď neumím vyslovit, kde byl cíl. Když jsme dojížděli posledních pár metrů, tak se ve mně mlely všechny možné pocity od radosti přes nadávky Marcellovi, volbu kola až po celkovou fyzickou únavu.

V momentě, kdy jsme dorazili k hospodě, kde na nás Marcell a ostatní závodníci čekali, byly všechny negativní pocity ty tam a já si užíval radosti z úspěšně dokončeného nejdelšího závodu, kterého jsem se doposud zúčastnil. Zcela upřímně, ještě víc jsem si užíval polévky, řízku s hranolky a nějakého fazolového guláše, který jsme si vyprosili ještě těsně před zavíračkou. Bylo to skvělé!

Marcell se nás vyptával, jak se nám to líbilo, co jsme zažili a tak podobně. V některých ohledech jsme k němu byli trochu kritičtí, ale vím, že on tu kritiku, kór pokud je opodstatněná, unese a pomůže mu to závod do dalšího roku ještě vylepšit. Zároveň jsme netrpělivě očekávali Vincenta, který byl cirka hodinu za námi, a Michala, od kterého jsme měli zprávy, že hodlá dojet a nechce spát. Po necelé hodině opravdu dojel Vincent, jemuž chybělo přední světlo, které ztratil odpoledne na silnici, ale naštěstí dojel na malou čelovku, kterou dokázal napájet z powerbanky. Musím říct, že s tím jeho světýlkem ty závěrečné sjezdy nemohl mít vůbec jednoduché.

Všichni jsme se radovali, vyprávěli si zážitky a atmosféra v cíli byla prostě náramná. Bohužel únava a potřeba spánku po chvíli zvítězila a my se odebrali do pokoje, který jsme měli nachystaný. Ještě než jsme ulehli, poslal jsem Michalovi sms, aby dupal, že tu na něj čeká jídlo, které si může ohřát, a hlavně ať dojede v pořádku. On od své lapálie, kdy prodřel plášť a sháněním nového ztratil víc než den času, jel skoro nonstop bez dlouhého spánku až do cíle. Myslím, že kdyby jel takovou kudlu i normálně a neměl ty technické trable, tak by dokázal útočit na bednu!

Osmý den (19 km | 110 m)

Po noci v peřinách je vždy trochu líp a ještě lepší byla snídaně, která byla v rámci ubytování. Bylo mi líto těch majitelů ubytování, protože apetit bikepackerů je značný a spolu s námi byl v areálu ubytovaný ještě hokejový tým. Dohromady cirka 30 lidí, ale věřím, že jsme snědli jídla minimálně za dvojnásobek reálného počtu lidí.

Trochu náročné bylo plánování cesty domů. Matěj stihl koupit poslední lístek s kolem na Pendolíno z Košic, které jsou asi 50 kilometrů jízdy od cíle. Já jsem se nakonec rozhodl jet zpět přes Budapešť, kde mám kolegu z práce, který mě prý ubytuje na noc, a druhý den pojedu přímým vlakem domů.

Neodpustím si malou poznámku k Budapešti, kde jsem si ještě vyzvedával tričko Bikepacking Hungary, které se Marcellovi opravdu povedlo. V centru Budapešti je to samá cyklostezka, a když není cyklostezka, svezete se aspoň v pruhu pro autobusy. Spousta lidí zde jelo na kole a bylo vidět, že to mají jako dopravní prostředek a ne jen jako sportovní náčiní. To mě moc potěšilo, protože sám cyklo dopravu považuji za skvělou a musím říct, že by se Praha mohla od maďarské cyklo infrastruktury učit.

Kolega naštěstí nebydlí v žádné kopcovité části a dokonce pro mě ještě navařil, takže jsem si lepší nocleh v Budapešti nemohl přát. Táhli jsme to ještě dlouho do noci, protože přijel i druhý kolega z Taty a byl to nějaký rok, co jsme se osobně neviděli.

Shrnutí

Hungarian Divide je nádherný závod vedený krásnou přírodou. Věřím, že trasa vymáčkla maximum z toho nejhezčího, co byrokracie pořadatelům dovolila, ale asi nemám motivaci se vrátit další rok. Nejsem závodník, že bych se musel vracet a bojovat o umístění, ale na bikepackingových závodech mě baví spíš ta turistika a poznávání nových krajů nebo koutů světa, kam bych se třeba běžně nepodíval. Proto mě vůbec nelákají závody, kde si trasu musí člověk naplánovat sám, protože ji bez znalosti daného místa nenaplánuje nejhezčí možnou.

Pokud byste se rozhodli jet, rozhodně doporučuji horáka s odpruženou vidlicí, který vám ušetří mnoho sil ve sjezdech, a na asfaltu nebudete zase tolik ztrácet, aby vás to nějak hodně omezovalo.

Pár čísel na závěr:

• ujeto 1257 kilometrů
• nastoupáno 20 566 metrů
• průměrná pohybová rychlost 15,7 km/h
• spánek v průměru 7 h denně = 42 h za celý závod (kdo by chtěl, zde je odkaz na průběh celého závodu)
• promrhaného času 32 h (jídlo, nákupy, hledání trasy, odpočinek, servis kola,…)
• 9. dělené místo v čase 6 dní 10 hodin 12 minut
• finance necelých 10 000 Kč i s dopravou vlakem tam i zpět (startovné jsme s Matějem neplatili, protože nás Marcell pozval)