Letošní ročník Loudání byl extrémní v mnoha ohledech, ale tím hlavním je, že na Loudání to byl druhý nejdelší ročník v historii. Pouze o tři kilometry kratší než jubilejní 10. ročník. Celková délka 1108 km je pro bikepacking celkem běžná, ale při Loudání si člověk představí, jak bude polovinu tlačit a přenášet kolo, a je mu z toho hned trochu ouvej.
Start se klukům organizátorským povedl, protože se začínalo v Nivnici, což je vesnice 7 km od Uherského Brodu, kam jel z Prahy přímý vlak. Ve Slováckém expresu, jak se vlak nazýval, jelo na 20 Loudalů a kromě nás i spousta lidí z práce, takže až do Pardubic tam nebylo k hnutí. Cesta ale díky pokecu s ostatními ubíhala rychle a brzy jsme vystupovali. V „pelotonu“ jsme vyrazili na start. Pro mě dost nepřirozené jet společně třeba s Mavitem, kterého vidím vždy jen na startu. Aby ne, když tvrdí, že jeho kolo má najeto už víc než 130 000 km. To je víc než naše auto za 12 let provozu!
Na startu nás čekalo příjemné zázemí a připravené hotovky, které vždy dobře doplní energii před noční jízdou. Nafasovali jsme mapy (99 listů), ostříhal jsem okraje, do mapníku vložil ambiciózně 30 listů a mohl jsem vyrazit.
Start proběhl skoro bez zpoždění, jen tempo bylo oproti loňsku poměrně vysoké a při výstupu na Malý Lopeník (881 m n. m.) se to vše roztrhalo. Rozhodl jsem se nedržet první party, ale během chvíle jsem toho litoval. Ocitl jsem se sám, a i kvůli nezvyku na nový mapový podklad od Locusu místo Shocartu jsem hnedka několikrát kufroval. Bylo to celkem frustrující a zpětně vzato jsem si měl jít lehnout. To jsem ale neudělal a po pár hodinách jízdy v bahně jsem se dostal na letošní novinku „pytle“. Aby se rozbil vláček lidí, kteří celou noc projedou v balíku a ani nevědí, kde jsou na mapě, tak kluci vymysleli, že podle startovního čísla projede každý loudal tři různě velké mapové pytle v jiném pořadí a tím se to celé promíchá a nepojede jeden velký balík. Musím říct, že nápad to byl super a člověk se díky tomu potkal i s lidmi, kteří byli rychlejší, ale i s těmi, co byli až za mnou, a teprve do pytlů najížděli. Oceňuji a doufám, že tohle bude i do budoucna.
Při mém posledním pytlu jsem jel s Tomem Navrátilem, a bohužel v jednom sjezdu se mu dostal klacek do předního kola a Tom udělal frontflip s přímých zápichem, že se zastavil na metru. Rána jako z děla, ale po úvodním šoku a vyklepání bahna z helmy Tom jenom konstatoval, že asi dobrý a jel dál. Já jsem si jen chvilku oddechl na středobodu pytlů, koupil kofolu a vyrazil dál vstříc Bílým Karpatům.
Cestou jsem se potkával se Žížou, on byl rychlejší na trati, já lehce efektivnější na zastávkách, takže jsme se tam různě míjeli. Ve Valašských Kloboukách jsme se oba stavili v potravinách, doplnili zásoby a vyrazili vstříc dalším kopcům.
Společné jízdy tolik nebylo, protože bych Žížu brzdil, ale potkali jsme se ještě u jedné chajdy, kde jsme omyli řádné pohonné ústrojí našich kol, a pak následně až na Slovensku, kde jsme v Pruském dali dobrý oběd (polévka a těstoviny). Zase jsem vyrazil dřív, protože Žíža si chtěl dát ještě kafíčko a já nechtěl zbytečně tuhnout. Vystřídal jsem se skoro s Tomem, který zasedl k Žížovi místo mě, a já mohl podél Váhu frčet dál.
Kolem vody to hezky odsejpalo, ale i zde jsem dokázal přejet odbočku na visutý most, kde čekal Čépa s foťákem. Chvíli jsme pokecali a já vyrazil dál, protože podle mraků mě na tom místě nečeká nic dobrého. Jel jsem si svou pohodu a v Trenčíně mě díky tomu dojeli Žíža s Tomem. Oba vysmátí, ale znovu hladoví se rozhodli dát langoše. Já si koupil jen colu a frčel dál znovu sám.
Myslel jsem si, že mě kluci dojedou, protože nás čekal nejvyšší bod trasy Inovec (1042 m n. m.). Bohužel, oba kluci se tak nějak navzájem utvrdili a rozhodli se skončit. Už mě tedy nikdo nedojel a já na Inovec vystoupal sám. Teda skoro sám, cestou mě předběhl vitální chlápek se svým velkým chundelatým psem. Když jsem dojel nahoru, tak tam ještě seděl, ale jediný, kdo potřeboval oddych, byl pesan. Nabízel jsem mu vodu, ale prý mají za rohem nějaký potůček. Byl to majitel chaty pod Inovcem a na vrchol běhá denně. Dali jsme se chvíli do řeči a také dělá slušné sportovní bejkárny. Upozorňoval mě na tři medvědy, že se zde v okolí zdržují, a doporučil mi útulnu „Izba“, která je jen kousek z trasy, prý se tam medvědi nedostanou a je tam luxusní spaní. Podle fotek to vypadalo fakt dobře, ale věděl jsem, že tam budu moc brzo (kolem 18 h), a to se mi ještě nebude chtít spát.
Rozhodl jsem se tedy jet dál a měl jsem vytipovaných pár přístřešků, které by mě mohly ukrýt v případě dešťů a bouřek, které stále hrozily. Kousek za Marhátem padla tma, byl jsem už dost unavený a představa, že prošitý dojedu do Piešťan, se mi nelíbila. Nechal jsem se tedy zlákat přístřeškem u Trhovičné lúky a rozbalil spaní. Říkal jsem si, že už jsem dost na okraji lesa blízko civilizace, aby zde nějaký medvěd byl. V klidu jsem ulehl a jen letošní inovaci, špunty do uší, jsem si nedal, abych případně slyšel nějaký podezřelé zvuky, když spím sám. No, nečekal jsem, že to bude tak moc potřebovat.
V jednu ráno mě probudil strašlivý řev, který byl všechno jen ne srnky a jeleni. V hlavě mi proběhly všechny myšlenky typu, ty jsi blbej, máš s sebou všechno jídlo, začni křičet, co udělám, když je tu mizerný signál, proč jsem nedal na pána a nepřespal v Izbě,… Byl to opravdu medvěd, který se ozval naproti na louce. Nevím proč, ale první, co ze mě vypadlo, byl text písničky „medvědi nevědí, že turisti nemaj zbraně, až jednou procitnou, počíhají si na ně“. Tohle jsem začal panickým hlasem křičet na celý les a současně čelovkou svítil do louky, abych viděl, odkud medvěd jde. Byli jsme od sebe tak 50 m (měřeno podle mapy zpětně) a já jsem vůbec nevěděl, jak to dopadne. Naštěstí se můj falešný zpěv medvědovi nepozdával a typickým během utekl směrem ode mě. Začal jsem ještě čelovkou tlouct o kolo a „zpíval“ jsem refrén dokola dalších pět minut.
Když mi tak nějak vše došlo, začal jsem ihned balit věci a řekl si, že zde už nechci být ani minutu. V procesu balení jsem se ale sám vybál natolik, že medvěda v noci potkám někde v zatáčce proti sobě a že je malá pravděpodobnost, že se vrátí zpět, když už jednou utekl. Přestal jsem teda balit a snažil se uklidnit, že už je to tam bezpečné. Samozřejmě to byla blbost, protože jsem už neusnul, s jakýmkoliv zvukem jsem byl v pozoru a zase jsem začal zpívat a tlouct čelovkou o rám kola.
Ráno jsem teda vstal, pogratuloval si, že mě nic nesnědlo, a vyrazil jsem. Samozřejmě blbým směrem! Naštěstí jsem zjistil, že mám měkké zadní kolo a při dofukování mi došlo, že jsem vyrazil špatnou odbočkou. V noci ještě byly vidět blesky, které létaly kolem, ale ve výsledku vůbec nepršelo. Začalo pršet až ráno a bouřka s hromy a blesky nebyla úplně příjemná. Snažil jsem se dostat z lesa co nejdřív, ale v těch potocích pod koly to nešlo tak rychle, jak jsem si myslel. Ve chvíli, kdy jsem se dostal z lesa, tak už bylo po bouřce a jen pršelo.
Musím říct, že celé pohoří Považského Inovce bylo asi nejkrásnější místo, kde jsem se na kole při Loudání ocitl. Ta jeho délka, osamělost, mlžné opary, nádherné singly… Prostě celkový genius loci byl nepřekonatelný. Místy to bylo těžké, ale díky té krajině kolem vždy za odměnu!
Před Piešťany byla úprava trasy pro lidi, kteří zde projíždí mimo 8-20 h, kdy je trasa kolem Sĺňavy neprůjezdná. Valil jsem tedy rovnou po silnici a těšil se, že si něco koupím v ranní pekárně. Bohužel v Piešťanech jsem byl už v rámci ranního shonu, a tak nějak mě ten kulturní šok překvapil – rozhodl jsem se jet dál. Podél vody byl jeden luxusní přístřešek, kde bylo i základní servisní vybavení včetně hustilky na kolo. Trochu jsem si vyčítal, že jsem to včera večer nehecnul… Byl by větší klid a rozhodně bych si více odpočinul.
Dojel jsem až do Čachtic, kde se podle pověstí Alžběta Báthoryová koupala v krvi mladých dívek, aby si uchovala svou krásu a mládí. Já jsem se koupal v dešti a zastavil se v místním Coopu, abych doplnil zásoby jídla a něco i posnídal.
Další část cesty vedla víceméně pořád vzhůru, protože jsme mířili na Velkou Javořinu, která je na hranicích Slovenska a Česka. Cesta vzhůru po asfaltu mi moc nechutnala a po dvou skoro probdělých nocích mi to vůbec nejelo. Nahoře jsem se trochu spravil v Holubyho chatě dvěma polévkami a pokecal s kluky, kteří běželi štafetový závod. Musím říct, že jsem jim v tu chvíli záviděl tu možnost střídání se. Na chatě mě lákala sprcha, kterou zde bylo možno za malý poplatek využít. Nakonec jsem se ale rozhodl, že to nemá smysl, protože venku prší a stejně se hned propláchnu samotným deštěm.
Motali jsme se kolem hraniční čáry, a jak to tak bývá, tyhle cesty jsou vždycky krásné! Postupně jsem se dostal zase zpět na Slovensko až do Brezové pod Bradlom, kde byl nástup do Malých Karpat. Kopečky to byly menší, ale příroda znovu nádherná. Za mě ne tolik jako Považský Inovec, ale i přesto skvělá zkušenost! Jelo se mi dobře i přes levé koleno, které se místy ozývalo a lehce bolelo.
Po těch dvou nocích jsem ale neměl úplně chuť jet nějak dlouho do noci, a tak jsem si našel nějaké přístřešky, kde bych mohl přespat a dát trochu do kupy sebe a techniku. Kolo totiž dostalo od začátku dost zabrat a kromě vrstvy bláty začaly i první problémy. Nové destičky už nebyly nové, ale vzadu dokonce sjeté na plech a já jsem celkově potřeboval trochu víc odpočinku.
Zastavil jsem tedy až u rozcestí Sklená huta, kde byl přístřešek pro jednoho, vyměnit brzdové destičky (vzadu to byl kumšt, kvůli tomu, že jsem někde urval ovládání napínáku přehazovačky a sundat tak zadní kolo nebyla úplná rutina), opláchl se v blízkém potoce, namazal pořádně řetěz a ulehl s klidnějším spánkem, že tady už medvědi nejsou.
Opravdu jsem spal jak nemluvně a ráno jsem se dostal na kolo, ani nevím jak. Jelo se mi dobře a cesta ubíhala dost rychle. Příroda kolem byla nádherná i díky mlžným oparům, které se tu a tam objevily, a já litoval, že s sebou nevozím pořádný foťák.
Blížil jsem se nebezpečně rychle do Bratislavy a díky tomu, že jsem tam byl v sobotu, tak už daleko před Bratislavou začaly lesy ožívat, samí běžci, kteří mi dávali do kopců na frak, gravelisti jakbysmet, a celkově vyběhlo sportovat dost lidí. Zase se začal zvedat vítr a myslel jsem si, že mě to dřív nebo později spláchne, ale kupodivu se tak nestalo a já se prokličkoval až do Bratislavy. Nechtěl jsem tam trávit zbytečně moc času, protože je to na mě zase zbytečně velké město.
Průjezd Bratislavou měl pár povinných bodů a raději jsem se držel povinné cesty, kterou nám Čépa dokonce nazoomoval na speciální mapový list. Byla to slušná motanice mezi turisty, ale vcelku rychle se mi podařilo městem prokličkovat a přejet po mostu SNP na druhý břeh, abych se během chvíle přes další most dostal zpátky.
Bratislavou jsem jen profrčel, ale musím říct, že ve mně zanechala vlastně pozitivní dojmy a nejvíc mě fascinuje, jak krásnou přírodu v podobě Malých Karpat mají za barákem.
Pokračoval jsem dál směrem do Vídně přes soutok Moravy a Dunaje u Děvína. Než jsem se napojil na víceméně rovnou cykloštráse, tak jsem koukal za sebe a nad Bratislavou bylo dost zataženo – bylo jasné, že ten déšť jde směrem na mě. Rozhodl jsem se nestavět a bylo to dobré rozhodnutí. Cykloštráse byla využívaná všemi možnými cyklisty a mezi nimi i spoustou elektrocyklistů. Za několik z nich postupně, jak se odpojovali nebo připojovali na stezku, jsem se vždy chytil do háku a šetřil energii na jinak větrném úseku mezi Bratislavou a Vídní. Byť všude kolem mě byl národní park, tak cesta po valu byla vlastně hrozně nudná. Jediné zpestření mi udělala lasička, která mi přeběhla před předním kolem.
Hákování před Vídní
Na Vídeňském předměstí jsem byl cobydup a zjistil jsem, že dešti jsem zdárně ujel a vytvořil si na postupující mrak dostatečný náskok. Rozhodl jsem se, že se po dvou a půl dnech jízdy pořádně umeju, a dunajská mola k tomu přímo vybízela. Přepral jsem si cyklošortky, umyl se a během půl hodinky už zase seděl na kole a valil do centra Vídně, kde jsem se chtěl najíst a nakoupit zásoby, abych měl jistotu, že v neděli budu mít dost jídla i přes všechny zavřené obchody, jak to bývá v Rakousku zvykem.
Při průjezdu centrem Vídní jsme měli povinný jen Stephansdom, takže jsem se držel trasy a jen hledal, kde se najím a nakoupím ty zásoby. Nakonec mě dohnala bouřka, která se hnala městem, a s prvními kapkami jsem našel pizzerii se zahrádkou a možností nechat kolo případně pod střechou. Ukázalo se to jako ideální místo, protože obsluha byla milá a po pár otázkách, odkud a kam jedu, mi vyšli ve všem vstříc. Dokonce jsem mezitím, co se dělala pizza, mohl odběhnout i do nejbližšího krámu, kde jsem nakoupil jídlo a pití.
Když už jsem se vrátil, čekala na mě obrovská pizza, kterou jsem měl skoro problém sníst. Co mě ale překvapilo ještě víc, byl fakt, že nakonec nespadla ani kapka.
Jak se ale hnedka po odjezdu z pizzerky ukázalo, tak kapek spadlo opravdu hodně, ale asi jen o tři ulice vedle. Ukryl jsem se přímo na hranici bouřky a o ty tři ulice vedle byly kaluže, že se jim skoro nedalo vyhnout. Stephansdom je krásný, ale v davu turistů a koloně aut jsem se koukal co nejdříve zdekovat a pokračovat dál podél vody.
Až na pár drobných kufrů se mi to vedlo celkem dobře a byl jsem rád, že ten chaos už zase mizí za mnou. Co ale za mnou nemizelo, byl další bouřkový mrak. Kousek za Vídní v Korneuburgu mě chytl parádní lijavec, chvíli jsem si myslel, že se schovám pod strom a přečkám to nejhorší, ale při pohledu na blížící se clonu jsem se rozhodl zase začít ujíždět, už to dneska jednou vyšlo. Do té doby byly boty už tak napůl suché, ale teď se zase začaly plnit vodou.
No, nejhoršímu dešti se mi podařilo ujet, ale ve chvíli, když jsem si myslel, že mám vyhráno, se přihnala další průtrž z druhé strany a začaly padat trakaře. Před Stockerau jsem byl už durch i přes bundu a jediné, za co jsem byl rád, bylo teplo, které mi vkládalo naději, že bych ještě do večera mohl doschnout.
Cestou mě stíhá ještě jedna přeháňka, která mi šla naproti, takže jsem z ní byl celkem rychle venku. Kus za Hollabrunnem byla uprostřed silnice značka zákazu vjezdu, ale tohle Loudala přeci nezastaví. V půlce cesty jsem pochopil, proč tam ten zákaz byl. Vydatné deště spláchly z pole hlínu, která pokryla celou cestu. Naštěstí se to moc nelepilo a šlo v tom jet. Bahno lítalo všude, řetěz skřípal, ale ještě jsem se hýbal vpřed. V jeden moment jsem jel a najednou pod sebou vidím stopy po někom, kdo šel. Rychle mi hlavou problesklo: „Chudák, kdo tu musel jít pěšky, ještě, že jedu na kole.“ Hned druhá myšlenka na stala asi půl vteřiny poté, kdy jsem stál na místě a zadní kolo se při šlapání jen beznadějně protáčelo. Hned mi došlo, že ten chodec nebyl chodec, ale kluci přede mnou, kteří měli asi stejný problém.
Dobrá, takže komplet noha v bahně až po kotníky, pár kroků, pevnější zem, zkouška jízdy, po deseti metrech opakovat. Tenhle úsek byl naštěstí krátký a brzy se dalo jet dál, ale i tak jsem byl na místního zemědělce naštvaný. Podle krajnice se to neděje poprvé a nechápu, proč nemá na kraji vysazené 2 m čehokoliv, co by tuhle spoušť zadrželo. No nic, zablácený se skřípajícím řetězem pokračuji dál a doufám, že mě dneska už nečeká nic horšího.
Jede se mi dobře a místní rovinky a asfalt umožňují jet dost svižně. Neustále se blížím k Owenovi, který je přede mnou. Když už to vypadá, že bych ho mohl dojet na hraničním přechodu na Hatích, tak se nechám zlákat partičkou degustující víno ve sklípku v Haugsdorfu. Nejdřív jsem jen poděkoval, že se nepřidám, ujel asi 100 metrů a vrátil jsem se k nim. Došlo mi, že nemám už nabitou powerbanku, mobil sice nějaká procenta má, ale na benzince bych musel strávit věčnost, abych vše dobil tak, aby mi to stačilo na celý zítřek.
Když jsem se vrátil, tak se mi samozřejmě parta dost smála, ale ukázalo se, že to je mezinárodní partička, takže se s nimi můžu bavit anglicky a nemusím oprašovat středoškolskou němčinu. Zeptal jsem se vinaře, zda neví o nějakém ubytování, a on se na chvíli zamyslel a pak mi řekl, že můžu přespat u něj ve sklípku. On tam sice nebydlí, ale prý mám ráno jenom zabouchnout a vůbec mu to nevadí.
Dostal jsem pár vzorečků vína, pomazánky s chlebem a celkově super zázemí, kde se dobře vyspím. Sice jsem zde zastavil dřív, než jsem si myslel, že bude potřeba, a taky jsem strávil dost času klábosením se všemi, ale mezitím jsem už nabíjel a zároveň dobře dobíjel i sebe. Partička skončila naštěstí kolem desáté večer a i pávi, kteří létali po střechách sklípků, zmlkli.
Noc byla parádní a já si dopřál spánek až do rozbřesku. Owen byl už zase daleko a ostatní pronásledovatelé zase celkem blízko, ale věděl jsem, že díky tomuhle luxusnímu spaní budu moct jet až do oběda a nebudu muset nikde zbytečně stavět.
Hraniční přechod Hatě je fakt divné místo, ale naštěstí jsem zde na benzince koupil jen nějakou colu a mohl jsem frčet dál k mnohem příjemnějšímu místu. Do národního parku Podyjí. Tady se křížila trasa roku 2021, ale kvůli tomu, že jsme zde jeli na začátku po startu, tak jsem celé Podyjí projel tehdy v noci. Dnes ráno tomu ale bylo jinak. Azura, nádherné výhledy a i přes pořádné tlačky jsem si užíval tu krásnou přírodu kolem.
Cesta dál byla pestrá a z různých míst jsem slyšel ten hudební fesťák (čti technopárty), který už reportovali v smskách předchozí jezdci. Jel jsem si svou pohodu, bavilo mě to a hrozně mě překvapilo, když jsem v Jaroměřici nad Rokytnou potkal na náměstí Owena sedícího na lavičce. Zprvu jsem si myslel, že jsem asi nějak nadmíru rychlý, ale jak se brzo ukázalo, měl jsem jen větší štěstí než Owen. Ten kluk má takovou sílu, že dokázal urvat levou kliku. Bohužel když jsem přijel, tak už byl Owen nalomený a neměl moc chuť to nějak řešit, natož v neděli dopoledne.
Rozloučili jsem se se slovy, že se ještě potkáme v Kostelci, kde bydlí, a že nás přijede podpořit. Mrzelo mě, když jsem odjížděl, že jsem Owena netlačil víc do toho řešení nebo mu víc nepomohl to řešení najít, ale přišel mi natolik přesvědčený, že chce skončit, že to mi to v tu chvíli nedávalo tolik smysl.
Cesta k Telči už tak ale neubíhala. Červená turistická zde byla jen pro formu, ale evidentně ji nikdo nevyužíval. Jediné, za co jsem byl rád, byl fakt, že jsem až na nějakém 11./12. místě a spousta Loudalů přede mnou cestu kopřivami a vysokou trávou prošlapala.
U Havlišova mlýnu jsem se konečně vyloupl na té technoparty. Přeskočil jsem potok, ze kterého se zvedlo milion much, nechci vědět, co v tom potoce všechno bylo, a ocitl jsem se za hlavní stagí. Největší smažky na mě koukaly dost divně a já jen přemýšlel, zda jsem divný já, nebo oni. Techno jelo na plné obrátky, ale čím dál tím víc od stage se pohybovali normálnější lidi, včetně dětí s hluchátky na hlavě. No slyšet to bylo pořádně ještě drahný kus cesty, ale kdo může říct, že se s kolem přimotal na technoparty.
Kulturní vložka v rámci letošního Loudání
Musím říct, že byť nejsem příznivcem takových akcí, tak tady si našli vlastně skvělé místo v kotlině, kde se to sice stále nese všemi směry, ale určitě míň, než kdyby to bylo někde na kopci.
Zbytek cesty do Telče byl fakt za trest, tráva, kopřivy, ohradníky, ploty. Prostě džungle a leckde jsem ani nenašel už vychozené úseky po předchozích Loudalech. Když už jsem si myslel, že se ten Čépa vážně zbláznil a žene nás takovými hnusnými místy, tak se proti mně zjevila normální paní, turistka, která si to štrádovala jedním z nejhorších zarostlých úseků. Uvědomil jsem si, že pláču nad rozlitým mlékem, a začal jsem dupat dál směrem do Telče.
V Telči jsem ještě nikdy nebyl, a tak jsem si užíval pohled na náměstí z jedné z restaurací. Nechtěl jsem být na sluníčku, ale nakonec se ukázalo, že v podchodě, kde foukal průvan, to vlastně nebylo taky tak slavný. Po jídle jsem se musel jít nakonec na sluníčko ohřát.
Od Telče už cesty nebyly tak zarostlé, ale začalo se mi chtít hrozně spát. Přišlo mi, že vůbec nejedu, a vyvrcholilo to pod zříceninou Štamberku, kde jsem si musel na chvíli zdřímnout. Sice to byla parádní lavička v polostínu, ale bohužel jen co jsem zamhouřil oči a možná i usnul, se zpoza vedlejšího plotu ozval pes a bylo po spánku.
Po chvilkovém šlofíku jsem se pustil do klasické loudací tlačky nahoru na zříceninu po modré. Náročné to bylo, ale zase to byl kousek. Následné drobné kufry, stoupání na Javořici a parádní sjezdy až někam do Třeště.
Zde potkávám kousek za městem Čépu, vynadám mu za ty telčské červené turistické, ale pochválím mu znovu tu slovenskou část. Rád na ni i teď vzpomínám a vím, že kdybych skončil, tak to nejlepší jsem zažil.
Stále se mi nejede moc dobře a nějak vrcholí krize. Dost jsem zpomalil, začala běhavka a do toho víc a víc bolí levé koleno. Na turistickou chatu na Čeřínku to ale stíhám ještě s otevřenou hospodou. Dávám velkou limču, dvě polévky a křídla s hranolky. Asi nic moc dieta na běhavku, ale energie je třeba a dost možná se už dnes večer nedostanu nikam, kde bych si mohl koupit něco pořádného.
Z Čeřínku s plným břichem vyrážím dolů a slušně promrzám. Navlékám vše, co mám po ruce, a doufám, že se tělo nějak vzpamatuje. Když ne, jsem rozhodnutý jít si lehnout dřív a řídit se heslem „ráno moudřejší večera“.
Z plánu dojet za Humpolec slevuji a beru za vděk posekanou loukou a jabloněmi, které mě přikryjou vůči případné rose. Ulehám se srnkami před Větrným Jeníkovem. Usínám hned a vůbec mi nevadí ani místní komáři. Jediné, co mě v noci probudí, je vyfouklá karimatka. Zjišťuji, že jsem ji někde proděravěl, ale spím na měkké posekané trávě a vlastně mi to nevadí.
Ráno balím věci, moc rychle mi to nejde, ale únava a krize z předchozího dne vypadá, že je ta tam. Při letmém pohledu na Mapcatch zjišťuji, že Zbyněk, se kterým jsem dojel dva ročníky Loudání, je kousek za mnou. Rozhoduji se na něj počkat a v mezičase si pořádně vyčistit zuby.
Po více než třech dnech putování o samotě je to příjemná změna. Vykládáme si zážitky, dáváme si na náměstí snídani a já jsem rád, že konečně někoho vidím a můžu s někým chvíli jet. V Humpolci jsme cobydup a valíme dál do Lipnice nad Sázavou, kde na nás čeká další nazoomovaný mapový list a průjezdy kolem vytesaných očí, úst a ucha v bývalých lomech.
Zde se rozpojíme, protože Zbyněk má ještě víc bolavé koleno než já a chce ho šetřit, co to jde. Jedu tedy o chlup rychleji a rozhodnutí padá na to, že se uvidíme někde v hospodě. To taky skoro vyšlo ve Zbraslavicích, kde jsem si dal polévku a výbornou svíčkovou. Zbyněk přijel přesně ve chvíli, kdy jsem já nasedal na kolo, takže jsme se v hospodě jen vystřídali.
Jede se mi skvěle a pouze kopce od řeky nahoru většinou tlačím, protože nohy už nemají dostatečnou sílu. Pravda, běhavka nastupuje a musím sem tam odběhnout do příkopu vedle cesty. Snažím se žaludek pomocí Endiaronu přesvědčit v lepším trávení, ale moc to nepomáhá. V Ratajích nad Sázavou si užívám luxusní trailík směrem k řece. Až mě mrzí, že končí, dal bych si ho klidně víckrát.
Do Kouřimi to celkem rychle odsejpá, ale je docela vedro a už se zase začíná projevovat únava z celého dne na nohou. V Kouřimi zastavuji na náměstí v cukrárně, kde si dávám dortíky a poslouchám nespokojenou paní prodavačku, jak nadává, že za dnešek nic neprodala. No při počtu 11 dortů (z toho 2 mé) mi jejich čerstvost úplně nevyčnívá, ale jsou dobré a myslím, že jim nic není.
Dál mě čeká už jen Kostelec nad Černými lesy, Říčany a Praha. Plán je takový, že buďto přespím před Prahou nebo až za ní. Podle času a nálady.
V Kostelci se ke mně opravdu připojuje Owen, za což mu moc děkuji. Nemuset chvíli mapovat a ještě si pokecat byla super vzpruha a i těch pár minut, co jsme spolu jeli, než se musel odpojit, bylo skvělých! Dokonce natolik, že se mi trochu vrátilo tempo a já začal uvažovat nad tím přejet Prahu večer, vyhnout se davům a přespat někdo za Prahou.
Před Říčany nás ale kluci protáhli asi nejpomalejší možnou cestou plnou kořenů a kamenů, kde se nedalo jet rychle. Ale je fakt, že o to byla ta cesta krásnější, a myslím, že na některých částech jsem byl úplně poprvé.
Co mi ale trochu dělalo problém, byla navigace. Místní okolí znám, ale díky tomu jsem se leckdy nechal ukonejšit a zakufroval nebo minul správnou cestu a musel jsem se vracet. Obecně mám ze sebe letos radost, protože nikde jsem záměrně nezkrátil, a když jsem zakufroval, vždy jsem se poctivě vrátil až na místo odchýlení se od trasy. Takže nepředpokládám letos žádnou loudalizaci, a pokud se nějaká objeví, tak o ní nevím a nebyla záměrná.
Říčanské náměstí byla záchrana v podobě nákupu a jídla. Místní pizza chutnala skvěle a já mohl vyrazit dál ku Praze. Cestu jsem znal a jen jsem doufal, že kolem Hostivařské přehrady nebude moc bláta a že v pondělí večer nějak dobře projedu ten zákaz, když tam u přehrady je.
Ani bláto, ani zákaz mě nezastavil a já uháněl tmou dál a dál. Jediné místo, kde jsem se trochu bál, bylo Trojmezí, protože to je taková oblast plná bezdomovců a věděl jsem, že tam rozhodně nechci stavět a řešit běhavku. Naštěstí se mi to povedlo a musel jsem ji řešit až u Roztyl, kde mě zachránila otevřená toika při nějakém výkopu.
Průjezd Prahou byl přes všechno doufání šílený. Myslel jsem, že projedu bez lidí, ale to jsem se jako rodilý Pražák dost zmýlil. Všude byli samí turisté a při dodržení povinných průjezdních bodů (Národní Divadlo, Na Příkopech, Staromák, Karlův most, Pražský Hrad, …) jsem se dost zapotil. Dokonce jsem se z těch lidí zbláznil natolik, že jsem zabloudil i na Královské cestě směrem ke Karlovu mostu. No hrůza. Přišlo mi, že se tím městem motám věčnost, a když už došlo na Pražský hrad, tak bylo půl před půlnocí.
Ale co jsem fakt nečekal, byla Irča, která se právě pod Pražským hradem vyloupla a chvíli před půlnocí mě přišla podpořit s úsměvem na rtech. To bylo fakt něco, vůbec jsem nečekal, že by se ke mně takhle pozdě někdo přidal. Projeli jsme spolu Letnou, Stromovku a finálně i Trojskou lávku, kde jsem se s Irčou rozloučil a frčel dál. Moc díky, Irčo! Byla to skvělá vzpruha a nečekané setkání.
Noc byla hodně studená a já věděl, že rukavice mám zabalené až někde za spacákem. Doufal jsem, že dojedu ke Klecánkům, kde přespím, a rukavice vyndám až tam na ráno. Kupodivu to prsty vydržely a já ulehl u další otevřené toiky v Klecánkách. Bohužel jsem záchod musel využít vícekrát, než jsem si kdy vůbec myslel. Ale vlastně to bylo super rozhodnutí a super místo. Přespání u řeky jsem plánoval jen na 1,5-2 h, ale nějak se mi podařilo zaspat budík a byly z toho hodiny skoro čtyři! Nejdřív jsem si to vyčítal, protože jsem měl v hlavě, že chci dojet do cíle v limitu (čas vítěze + 1/3 toho času), ale nakonec jsem se uklidnil, protože ten spánek byl vlastně super (byť zase na tvrdém), a já věděl, že jsem dostatečně odpočatý na zbylou fázi jízdy.
Podél vody to frčelo jako nic. Pouze jsem byl obalený jak medvěd a s velkým zaujetím vyhlížel první sluneční paprsky. Ty se začaly objevovat až někde kolem Veltrus. Jelo se mi krásně a po rovině to odsejpalo jedna báseň. Kilometry ubývaly, ale únava a běhavka se stupňovaly.
První obchod po cestě jsem objevil až v dalekých Horních Počaplech, kde jsem věděl, že je zle a moje trávení úplně vypovědělo službu a vše posílá během chvilky ven. Koupil jsem tedy banány, colu a pufovanou rýži politou hořkou čokoládou. Myslel jsem si, že jsem na tu běhavku vyzrál, ale jak se po chvilce ukázalo, tak běhavka zaútočila a bez varování zaskórovala. Rozhodl jsem se tedy odteď nic nejíst a nepít, protože to, co jsem pozřel, šlo do pěti minut hnedka ven.
U Roudnice na mě čekal Ondra Svoboda (vítěz jednoho ročníku Bohemia Divide) a taky kamarádka Ája. S oběma jsem si příjemně popovídal, a byť mě Ája lákala do místní výborné cukrárny, tak jsem kvůli svému stavu dokázal odolat a místo toho jsem navštívil místní veřejné záchody.
Cesta z Roudnice mě vždy překvapí, jak je to místy do kopce, ale samozřejmě oproti panelce na Říp to nebylo vůbec nic. Bohužel cestou mě stále trápilo zažívání a někde v horní polovině tlačení panelky jsem zahodil kolo a hned vedle cesty musel zadřepnout. Bohužel zpoza rohu se vyloupla skupinka turistů, kteří se na mě dívali fakt opovržlivě, ale neměl jsem chuť jim to vysvětlovat, a tak jsem se jen omluvil. Divte se, ale omluvu nepřijali s nadšením…
Měl jsem pocit, že by bylo vlastně nejlepší to tu vzdát. Je to bizarní, jak hlava dokáže vymyslet po více než 1000 kilometrech cca 40 kilometrů před cílem takovouhle blbost.
Na Řípu jsem tedy neotálel, dojel po turistické k sekci, kde začínají kameny a padák dolů. Tu jsem zkodrcal a užíval si jízdy z kopce.
Dál si toho ale vlastně moc nepamatuji, vím jen, že mi bylo blbě, sem tam jsem odskočil do strouhy vedle silnice a měl jsem hroznou žízeň. Nikdy bych nevěřil, že z Velvar je to do Slaného tak daleko a tak „těžkým“ terénem. Chvílemi mi přišlo, že couvám, neustále jsem kufroval na každé druhé odbočce a celou dobu jsem se tak podivně motal po silnicích a cyklostezkách. Vidina cíle, a tedy jídla a pití ve společnosti blízkého záchodu, fungovala jako světlo na konci tunelu.
Ještě před koncem na tenisových kurtech jsem málem odjel jinou ulicí pryč z města, ale naštěstí na mě volal pán, že jedu blbě. Nechápal jsem, že ví, kam jedu, ale asi jsem vypadal v tu chvíli jako dost zoufalý Loudal.
V cíli byli Žížovic, Ondra a Hanča s Matějem. Viděl jsem je opravdu moc rád, a to všechny. Ondru, protože jel neuvěřitelně rychle, Žížu, který se mnou jel na začátku, než scratchoval. A Hanču s Matějem úplně nejvíc.
Každopádně v cíli to moc romantika nebyla. Další prášky na průjem – půlka melounu – pití – guláš – pití – zbytek kebabu od Hanči – záchod – pití – záchod.
Bylo to letos fakt náročné, ale krásné. Slovensko mě mile překvapilo, jen ty medvědi… Moje hlava a chuť dokončit se rok od roku zlepšuje a celkově mě to bavilo moc. Letos i díky tomu, že jsem jel skoro celou dobu sám, tak jsem mohl promyslet a taky provolat všechny potřebné věci kolem stavby baráčku a vlastně řešit i další svoje věci uvnitř.
Trochu statistik na závěr:
1128 km
19147 výškových metrů (v propozicích 25 km)
5d 15h
10. místo zatím neofiko bez loudalizací, ale v limitu (čas vítěze + 1/3)
Díky moc klukům, že Loudání stále organizují!